Můj první skutečný let v letadle

Ve skutečném letadle jsem zatím letěl jednou jedinkrát a to ještě tak náhodně. U jedné firmy jsem kdysi jako obchodní zástupce prodával malá nákladní auta – dodávky. A jedním z naších dodavatelů byla firma, která dodávala spací kabiny pro velké i malé náklaďáky. No a tato firma konala každý rok pro své partnery něco jako „partnerský den“. Kdo chtěl chlast… tak to dělal, kdo chtěl hrát tenis tak hrál a podobné srandičky. Jednou z nich byl taky výlet letadlem. Ten byl samozřejmě jenom pro V.I.P., ale kámoš se den před touto akcí pěkně písknul a jen pomyšlení na letadlo v jeho žaludku vyvolávalo hodně silné emoce. Tak mě přenechal své místo.

Ze začátku jsem měl radost – kdo se dostane gratis do sportovního letadla? Byli jsme druzí na řadě a na letiště jsme přijeli, když už byla první trojice (letadlo bylo čtyřmístné) ve vzduchu. Tím pádem jsme ještě nevěděli do čeho jdeme. Až když přistáli se nám trochu změnila barva tváří na bledou a když k nám po těch krtincích na travnatém letišti dorolovali a viděli jsme ty vyděšené tváře co vystupovaly ze stroje (záměrně nepíši letadlo ale stroj) jsme zbledli ještě víc.

Když ale zhasnul motor a ze stroje vystoupil kapitán, trochu se nám ulehčilo. Chlap jako hora, asi metr devadesát, sto kilo, letecké brýle jako Bruce Willis v nějakém akčním filmu. Přehlédl si nás a říká „Kdo teď letí?“ Naštěstí se mnou tehdy letěla moje šéfová, velmi energická a velice krásná žena, která i přes tyto přednosti jenom slabě špitla „my tři" a jen nesměle rozhodila rukou kolem sebe. Pak ze sebe vysoukala „Proč se ptáte?“ Abych věděl jak mám rozhodit váhu, utrousil pilot. Ale když vás tak vidím, tak je to úplně jedno. Poznámka – my jsme měli všichni stejně, asi pětašedesát kilo.

Nasoukali jsme se do stroje a tam nás čekal další šok, když nám pilot řekl “Připoutejte se, a kdyby se náhodou otevřely dveře , tak je přidržte rukou“. V tu chvíli jsme měli svěrače tak setnuté, že by snad stříhaly šestku drát! Naštěstí si pilot asi uvědomil, že s námi v tu chvíli není žádná legrace a uklidnil nás, že to nemáme brát vážně, letadlo je v naprostém pořádku. Po přistání, s odstupem času a pěti fernetech jsme mu na dálku dali za pravdu. Let byl ale pro nás amatéry něco naprosto šíleného.

Jenom rozjezd po travnaté dráze plné krtinců nám připadal, jako když se cvičí jízda na rozběsněném divokém mustangovi. Ale pak nastaly nádherné okamžiky, na které asi nikdy nezapomenu. Nefoukal vítr, takže to prťavé letadélko jetělo jakoby klouzalo po zrcadlově hladké hladině rybníka, absolutně čistá obloha a nádherná viditelnost. Dodnes lituji, že jsem tenkrát neměl sebou kameru nebo foťák. Jeden průlet nad letištěm a pak pár minutek nad zříceninu nějakého hradu. Říkám na rovinu, že kdo něco takového nezažil, tak to nemůže nikdy pochopit a pilot, který se jednou chopil kniplu už se od něj do konce života neodtrhne. Jestli se mě někdy v životě podaří získat tolik peněz, že budu já a moje okolí zajištěné, tak nebudu kupovat žádné pitomé luxusní auto, ale investuju do pilotního průkazu. No nic, to jsem se trochu zasnil, ještě na chvíli k našemu letu. Tímto nádherným pohledem totiž idylka skončila.

Pilot z ničeho nic naznal, že je potřeba nám ukázat, co jeho „Orel“ dokáže. Prudce otočil berany snad až na doraz a festovně přitáhl, takže jsme byli rázem téměř v nožovém letu. Ještě teď si vybavuji ten obrovský stisk ruky mojí drobné šéfové, která seděla vedle mě. Pak, že nám ukáže trochu přetížení. Srovnal mašinu do vodorovného letu, plyn dotlačil až na konec a když jsme nabrali trochu rychlosti, tak přitáhl berany tak, že musel asi zatáhnout i břicho. Něco takového jsem nikdy v životě nezažil. Kolega, který seděl vpředu se pak přiznal, že se mu na chviličku zatmělo před očima. To hlavní, ale teprve mělo přijít. Pilot jen lehce přecedil přes zuby, že mnohem zábavnější je stav beztíže a zarazil berany do palubní desky. Ten kdo byl někdy na některé ze šílených atrakcí v Prátru asi tento pocit zná, ale pro nás to byl absolutní šok. Žaludek najednou v krku, jen jsme po obědě mohli zatnout zuby a říkat si „maso ne, to ať tam zůstane“. Nejhorší na tom ale byla ta šíleně rychle se přibližující země. Tentokrát už ale naštěstí pilot uznal, že toho máme dost a ustálil let pohodovým stylem. Když jsme přistáli – znovu ty krtince a vysoukali se ze stroje, doslova se nám podlamovaly nohy. Kámoš, který tam jen tak pokukoval nám řekl, že jsme bílí víc než čerstvě namalovaná zeď a že se ani nediví, po tom, co ze země viděl, jaké kousky tam vyvádíme. Třetí posádka hodlala nastoupit jen s podmínkou, že něco takového s nimi nebude prováděno! Pilot se smál na celé kolo, ale potom uznal, že toto s běžnými výletníky neprovádí, ale že jsme mu připadali takoví drsňáci, že to sneseme. Té pochvale za drsňáky jsme se ještě dlouho smáli.